Pavel Kozák

Evropská odpověď na americkou vlnu sexuální kultury

 

Sexuální strategie amerického establishmentu vůči populaci se podobá situaci, kdy v SSSR přivezli nedostatkové zboží: lidé se stavěli do fronty, a policie je hned sbírala za to, že nejsou v práci. V USA zase nejdřív internalizují harassment pornografickými projekty - typicky: PublicDisgrace.com – a když si na to lidé zvyknou, začnou je trestat za mnohem plašší projevy. My nemůžeme změnit americkou kulturu, včetně té sexuální – ať se třeba postřílejí, jestli považují obecný přístup ke zbraním za příznak demokracie – ale nezbavuje to nás, Evropany, starosti o naši vlastní kulturu.

Vidíme také, že i do sexu – nebo zrovna do něj (v internetové době) – vstupuje geopolitika výrazně, a musíme si dobře rozmyslet, jakou roli hrajeme pod tímto zastřešením: některé věci se totiž rozhodnou v USA, a my na ně leda reagujeme. Tím jen odpovídáme na jejich strategie, nevytváříme ovšem strategii vlastní.

Existují dvě varianty evropské odpovědi:
(1) práce na takové sexuální kultuře, u níž by poptávka po harassmentu nebyla, a
(2) legální komerční usměrnění poptávky po harassmentu.

Musíme ale zároveň počítat s tím, že evropští medicínští sexuologové, z nichž se rekrutují soudní znalci, hrají v americkém dresu. (Jejich dealeři přitom mohou pocházet naopak z východu.) Budou mít tedy zájem, aby nepřišli o tučné sousto harassmentových soudních případů. Je to politická otázka, která by měla oslovit ty poslance, kteří zároveň mají smysl pro spravedlnost, a současně je zajímá i sexuální problematika.

Všimněme si, že je legislativní usměrnění sexuality nevyvážené. Nikdo nesmí být diskriminován pro svou sexuální orientaci. Takže když na stejnopohlavní akci dojde na exhibicionismus (jinak standardně establishmentovými oporami hodnocený jako deviace a harassment), je omluven. (Roli hraje i masová forma akce, která „omlouvá“ nekonsensuální hulvátství vůči těm, kterým to vadí: dav nemá etiku.) Zároveň ale není exhibicionismus v heterosexuální formě hodnocen jako „orientace“. Tudíž může být naopak trestán, a to drakonicky, jak vidíme - třeba ztrátou zaměstnání, a to bez jakéhokoli dovolání a ohledů na Listinu.

Přitom musíme počítat s tím, že řada případů harassmentu pravděpodobně nebyla reálných, že jde jen o peníze, čili že žaloby nemapují reálnou sexuální scénu. Naskýtá se i hypotéza, že si určité skupiny v USA vyřizují účty a za nástroj si vzaly sex. Jistě si tedy dáme v Evropě pozor, abychom se nedostali mezi jejich mlýnské kameny. K tomu je vhodné přečíst si background medializovaných případů. Nepochybně jsou jen výběrové – a v nějakých slamech může probíhat docela jiné divadlo, které nemá šanci se do médií dostat. Zkrátka: určité formy konspirace (nebo aspoň výběrového režírování, selektivní slepoty a mrtvých brouků) nelze vyloučit, jakkoli to neradi slyšíme.

Pokud by šlo o skutečně sexuologický výzkum, narážíme na tu nevýhodu, že peníze z vědy určené na výzkum sexuality nejsou směrovány v souladu se zájmy evropské populace. E. Haeberle přiznává, že se medicínské sexuologii vymknul přehled o internetovém pornu a že toho vyhledavače věcí o sexu víc, než sexuologové.

Pokud tedy půjde o mnou navrhovaná řešení, musíme se pokusit o vlastní marketingový průzkum. Konec konců – i tento článek je svého druhu průzkumem.

 

Změna evropské sexuální kultury

 

Příklad z méně dramatické oblasti jako rozcvička:

Chceme předělat kytaristy na loutnisty, protože loutnová literatura je hodnotnější. Je nám asi jasné, že je celá hudební komerce orientovaná na kytaru, její výrobu, výuku hry na ni, ale také na modely hudebního chování, kdy v každém klipu vidíme skupinu s kytaristou. Je to prakticky neřešitelné – výdaje by byly enormní a setrvačnost systému, včetně rezistence producentů kytarové kultury, by změně zabránila.

V oblasti sexu je to veselejší, protože jinou stránkou porna je rozvoj androgynie. Takže celý vývoj dlouhodobě směřuje k marginalizaci toho, co je dnes harassmentem.

Nicméně vývoj, testování a koučování k androgynní sexuální kultuře by vyžadovalo mnoho zdrojů. Plošné rozšíření jakékoliv informace je drahé, natož potom změna kultury, coby provázaného kontextu faktorů.

 

Legální usměrnění harassmentu

 

V 60-tých letech upozorňoval Lars Ullerstam, že by se komplementární deviace mohly sdružovat. Dokonce hovořil o státní podpoře toho. – Tento motiv nemusí být zapomenut pro případ, že by se stát začal zabývat harassmentem systémově. Ullerstamovo řešení by totiž odlišilo postižené harašiče od zlovolných, a tím by se nabízelo i odstupňování jejich trestní zodpovědnosti.

Někteří z nás jsme takoví, že to, co jiní mají za harassment, máme docela rádi, viz např. rozhovor s paní ex-ministryní D. Kovářovou.

https://www.seznam.cz/život/clanek/muzi-me-obtezuji-cely-život-a-doufam-ze-budou-dal-exministryne-spravedlnosti-kritizuje-kampan-metoo-40009

Pak je ovšem jen organizační otázkou, aby se sdružovali lidé, kteří po něčem touží, s těmi, kdo jsou ochotni jim to poskytnout. Už se vyskytly různě zastřešené komerční či charitativní marketingové verze, typu Výstavy skutečných nahých žen, sexuálního koučování nebo sexu pro hendikepované. Nemluvím tu o vstupném za hranicí dobrých mravů: podle ekonomických principů je totiž konkurence srazí.

Řeč je tu o legálních verzích, což znamená především konsensualitu (včetně naplnění konsensuálního věku) a zdravotní nezávadnost. Jde o to, aby byly trestně stíhány opravdu jen kriminální případy, a ne vyděračské konstrukce, jako je tomu právě v dnešních USA. K tomu je potřeba hlídat zájmy a lobbování soudních znalců, viz výše.

Konsensualita znamená, že každý ví, co se bude v konsensuálním prostoru odehrávat, a když se mu/jí to přesto nelíbí, má otevřené dveře k odchodu.

Jako konsensuální věk je u nás stanovena hranice sexuálního styku. Pokud bychom na to či ono sexuální chování hranici posouvali výše či níže, muselo by to projít Parlamentem ČR, a to překračuje rozsah tohoto textu. Osobně bych to pro určité oblasti skutečně odstínil.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Leg%C3%A1ln%C3%AD_v%C4%9Bk_zp%C5%AFsobilosti_k_pohlavn%C3%ADmu_styku

Ohledně zdravotní nezávadnosti je potřeba rozlišit sexuálně přenosné a kožní nemoci. V každém případě je potřeba se vyhnout tření dvou sliznic, neboť takto se přenáší HIV. Varianta ruka na sliznici vyžaduje lékařské rukavice. Varianta ruka na kutikulu pak nedávné potvrzení o bezinfekčnosti od kožního lékaře. (Ruka v lékařských rukavicích na kutikulu je zcela bezpečný lékařský standard.)

 

Tipy na projekty

 

Můj bengálský kamarád říká, že Evropani vždycky hledají něco neřešitelného, a pak nad tím trpí. V případě sexu jde ale často o „neřešitelnost“, kdy si určitá zájmová lobby navykla mít příjmy z tradičního problému, a tváří se, jakoby byl neřešitelný. Je pro ně příznačné, že ignorují i takové signály řešitelnosti, které prošly médii, např. zpráva o ženě, která si vydělává mazlením – čili komercializací pasívního frotteurství.

Ohledně pornografie se sexuální lobbies vůbec chovají, jakoby neexistovala. A opravdu: pro běžnou klientelu, která má problémy s harassmentem, asi porno opravdu neexistuje. (To je můj odhad: první věc, které lobbies zabrání, jsou průzkumy.) Ve skutečnosti najedeme v pornu zobrazené – a často docela systémově, do celých cyklů – nejrůznější chování, která jsou establishmentovou sexuologií označované za deviace, přesto však není při konsensualitě důvod, proč je žalovat či léčit. Jde tedy zřejmě o relikty hříšnosti…? Navíc je v porno-verzi sledují tisíce lidí, takže se nedá říct, že by byl zájem o ně pouze minoritní a z principu nenormální.

V dalším textu chci odbourat tuto „neřešitelnost“.

Otázkou je ovšem rezistence profitujících lobbies… Uvidíme, na čí straně stojí poslanci.

 

Registrace určitého chování

 

Na úrovni doteků by šlo spíš o demonstrativní akci.

Nicméně může mít registrace smysl pro takové chování, při kterém hrozí přenos HIV, typicky pro orální sex.

 

Exibicionismus

 

V konsensuálním prostředí není exhibo-voyeurská dimenze sexu vůbec žádný problém. Je to typický příklad na zmíněné Ullerstamovo řešení. (viz JerkVoyeur.com, anebo řada záběrů z pláží)

Ne vždy se ale bude jednat o ryzí případ konsensuality, kdy dva lidé provádějí spolu to, co je baví, většinou v bytě či v jiném soukromí. Kdyby došlo na peníze, pak připomínám, že tok peněz může jít oběma směry. Mám na mysli, že ne každý exhibicionista je tak atraktivní, aby se spontánně zrodil zájem o něj. Pak si ovšem může zaplatit publikum. V umělecké sféře se toto skrývá za soutěžemi. Při nich ti, kteří zvítězí, připlácí na sál i pro netalentované.

Tím spíš to platí, kdyby šlo o skupinovou akci. Tam už asi budou peníze hrát roli. Navíc budou nějaké mandatorní výdaje na prostory. – Ohledně zdanění se také vracím k Ullerstamově koncepci státní podpory, a tudíž i kontroly nad takovými situacemi. Prozatím bývají ty osvícenější sexuální akce daněny jaké něco jiného, třeba kurzy jógy.

Vlna harassmentu (příznačně) neřeší to, že si někdo za uspokojení své orientace připlatí. Tím by se totiž z „amorální senzace“ stal kšeft.

 

Frotteurství

 

Totéž, jako voyeurství. Je ale potřeba škálovat doteky podle potenciálního přenosu HIV a kožních nemocí. Pro doteky sliznic se naskýtají lékařské rukavice, viz následující lesbický příklad.

https://www.pornhub.com/view_video.php?viewkey=1606642706&t=651

 

Aktivní ženské harašení

 

Už v 70-tých letech byly (i v populární literatuře) popsány případy žen s velmi přímočarým přístupem k penisu. (Falický kult jistě není bezpředmětný. viz kanamara matsuri) Takové ženy musí nutně frustrovat vědomí, že jsou jen pasívním objektem. Proto zvlášť zmiňuji management příležitostí pro ženské doteky mužů, a popř. i žen mezi sebou.

 

Pornolálie

 

Vzhledem k rozšíření různých – placených i zadarmových – chatů se divím, proč je kompulzívní sprostomluvci nevyužívají. Pokud tak nečiní, asi je opravdu namístě je potrestat za to, že nevyužívají toto konsensuální prostředí, nakolik už dávno existuje.

Bylo by ale možno sub-kategorii slovníku zařadit do seznamek, aby se mohli ještě méně vymlouvat.

                       

Zaujalo-li Vás něco z uvedených variant či máte jiný podnět, kontaktujete mě, prosím, na Facebooku: pavelgkozak nebo na Skype: sexuarium.

Z mého CV je pro naše téma relevantní fakt, že za časů Perestrojky – když už mohl nekomunista dělat nějakou smysluplnější práci – jsem se v kulturním domě zabýval mj. tím, jak amatérské hudební skupiny zrcadlí dění na profesionální scéně. Totéž totiž vidíme i jako odraz profesionální porno-scény na náš partnerský život.

Pokud byste se cítili ohroženi šířením momentální americké kampaně a dovedete realisticky odhadnout, že opravdu potřebujete své sexuální založení uspokojit nějakým bezrizikovým (nebo aspoň řešitelným) způsobem, nic nám nebrání umístit Váš inzerát na této stránce (Sexuarium.eu), včetně využití Googlu. Můžete mi za to poslat dobrovolný příspěvek. Definitivní slovo ohledně uveřejnění si vyhrazuji.

*